Historicky první zvolený Akademický senát Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze ve fotografii svého člena - docenta Pavla Štechy.
Poprvé to bylo hned v roce 1990, kdy se jednalo o vedení katedry, v jejíž
struktuře nastala zásadní změna. Ze dvou ateliérů se staly čtyři
a naopak
se volná umění, složená tehdy jen ze sochařství a malby – osamostatnila.
Od vedení katedry mne ochránila čerstvá funkce studijního prorektora.
Měl jsem též na vybranou – odjet na již schválenou tříměsíční stáž do Itálie
po absolvovaných jazykových zkouškách na ambasádě nebo zůstat a dát se do těžkého
boje formování nové podoby školy. S rektorem Ladislavem Vrátníkem se nám díky
jeho pozici a mých určitých vlivů podařilo vyřešit problémy typu – „umění se dá učit,
školní práce lze známkovat, teoretické předměty mají ve struktuře studia své místo“.
Mimo těchto zásadních věcí se řešilo všechno možné. Svým způsobem byla tato funkce
ve svém plnění snadná ve srovnání s funkcí prorektora pro zahraniční styky.
Škola byla pod přímou palbou zahraničních institucí. Některé nabízené kontakty
byly typu „když vás něco tvůrčího napadne, hned nám zavolejte a my vám to
tady u nás zrealizujeme“. Ale řada z nich byla seriózních a tenkrát se již
formovaly zahraniční styky, které se v neuvěřitelně krátké době rozrostly snad
v tisících procent. Za těchto okolností vedení katedry převzala paní docentka
Ivana Čapková, která mezi novými kantory získala důvěru svojí hlubokou znalostí školy,
kterou vystudovala a na které učila. Funkční období prvního voleného rektora
bylo zkrácené, protože ještě nebyl statuován akademický senát. Ladislav Vrátník
svůj post v této nové volbě neobhájil
a rektorem byl zvolen profesor Jiří Harcuba.
S tím skončilo i moje prorektorské období a funkce prorektora byla nově obsazena.
V té době, stejně jako tomu je opět i dnes, nebyla akademická funkce „vavřínovým věncem“.
Byla to nejen práce ve škole, ale hlavně účast na jednáních všeho druhu
a na všech možných institucích. Bylo to formování nového vysokoškolského zákona,
nové tituly, souboje o peníze.
Po ukončení své funkce jsem tenkrát dostal
nabídku pracovat na ministerstvu školství pro resort vysokých uměleckých škol.
Velmi slušně jsem poděkoval. Čekaly mne jiné věci. Pan rektor Harcuba zřídil
ve škole úřad, který nazval Kancléřem. Obratem mne do něj obsadil. Všichni mi říkali
„pane kancléři“- vždy jsem dodával „ale školní, prosím“. Tehdy ještě tříleté
rektorské období uplynulo a s novým panem rektorem Hlaváčkem jsme se dohodli,
že už vše jede samo a kancléřství zaniklo. Stabilizovaly se i ateliéry katedry
a tak v roce 1995 jsem do této „katedrové“ řeky vstoupil poprvé.
Stejně jako každého vedoucího bylo i mojí snahou katedru a její výsledky prezentovat jak v tiskovinách komory, tak v dalších příležitostech.
O prezentace prostřednictvím UMPRUM a naší katedry byl velký zájem. Jednou z podobných akcí byla přehlídka modelů urbanistických plánů Skopje – hlavního města tehdejší Makedonie po ničivém zemětřesení v šedesátých letech.
Ve výstavní místnosti v pauze mezi dvěma akcemi vznikla za den
výstava variant řešení obnovy. Ve zrealizovaných projektech
zní i slavná jména.
Náročná instalace těžkých modelů byla realizovatelná jen s pomocí našich studentů, kteří se k akci hlásili a s Makedonskou stranou navázali kontakty.
Výstava nesla název Neuzrena Skopje – Neviděná Skopje.
Název byl příznačný i pro celou akci. Doslechl jsem se dokonce,
že se jednalo <
o „utajenou výstavu“. Tak tomu samozřejmě nebylo,
ale PR byl
ve spěchu – ale účast byla veliká.
Jediní, kdo na zahájení chyběli, byli pedagogové ateliérů katedry přes veškerá jištěná pozvání. Tenkrát jsem chtěl svoji pozici opustit poprvé.
Součástí zahájení byla i přednáška profesora Ognena Mariny, po níž se začalo diskutovat a vymýšlet další možnosti kontaktů.
Makedonské speciality a makedonská vína.
Z pozdějšího období lze uvést spolupráci s „objevenou“ Loosovou vilou v Praze na Malvazinkách. Na základě uzavřeného memoranda školy vzala katedra architektury příležitost pilotní akce – výstavu aktuálních zimních klauzur tak, jak je studenti dovedli až k jejich hodnocení. Zkrátka nabídka náhledu na to, co se právě děje, bez vazeb na předchozí ročníky, odvezeno ze školy.
K instalaci jsme přistoupili s velkým „respektem ke galerii samotné“ Všechny exponáty byly soustředěny do patra a jeho malých místností. Vypadaly tam velmi dobře. Vše mělo lehký nádech, popisy i velké informační texty byly na pauzovacích papírech, vše drželo autorský grafický design pozvánky.
Zahájení proběhlo ve zcela naplněném hlavním dvouúrovňovém obytném prostoru, v originální dokumentaci označeném „zimní zahrada“.
V pro mne vypjatém období přípravy přijímacího řízení se všeho dění iniciativně účastnila doktorandka, absolventka ateliéru A4 Elen Fialková. Zdvořile jsem ji o to požádal, ona souhlasila a já ji při zahájení poděkoval.
Čas příprav byl skutečně krátký, do poslední chvíle nikdo nevěděl, co se vlastně bude vystavovat. Imre Vaško přišel s nápadem pověsit jako motto výstavy moje vánoční a novoroční přání katedře. Samozřejmě se mi to líbilo a nebyl jsem v tom sám. Imre, díky za Tvůj nápad.
Promluvil zástupce galerie - vily, promluvili prorektor Pelcl, zástupkyně katedry teorií, která tehdy zpracovávala materiály o vile a BCH.
Jako poděkování svému kantorovi uspořádali současní studenti a absolventi
ateliéru A1 retrospektivní výstavu, sahající skutečně hluboko
do historie
pedagogického působení profesora Jindřicha Smetany. Byla to jedna z posledních
akcí, ve které jsem se z postu katedry angažoval a bylo mi ctí a hlavně radostí
takovou výstavu zahájit.
Expozice, založená na projekci, měla svůj hlavní exponát. Smontované lešení,
ve kterém byly uloženy dochované exponáty, vše podélně výstavní síní.
Z takto navýšeného horizontu jsme vše s Kamilou PR a panem grafikem katalogu
zahájili. Rád jsem uviděl již zralé architekty
a architektky, pro které jsem
pořádal výjezdy do Itálie před více jak dvaceti lety. I na to se při vínu vzpomínalo.
Hospodářské noviny a jejich anketa o úspěšnosti a kvalitě vysokých škol.
Každý rok se dostalo i na architekturu. Každý rok jsme byli první.
Jedinkrát jsme propadli na třetí místo, protože byl takový shon,
ve kterém se nevytáhly do dotazníku všechny naše trumfy. Každé vítězství
se bralo za samozřejmost a prestiž soutěže byla označována jako „spíše prostřední“.
Třetí místo se najednou stalo zděšením. „Soutěží,
kde nevyhráváme,
se nebudeme účastnit“ zaznělo. Ale za rok jsme se opět zúčastnili.
Požádal jsem o spolupráci paní studijní prorektorku Kemrovou, aby se ujala
vyplnění všech částí dotazníku a pak bylo opět vše v pořádku. Noviny
nakonec anketu zrušily. Škoda.
Po roce 2000 jsem nestíhal svoji práci a začal i nový, náročný osobní život.
Katedra už z mojí strany nemohla dostávat servis, který bych považoval za odpovídající.
Katedru jsem svolal, zakoupil několik lahví sektu a oznámil svoji resignaci.
To už byla pouhá oficialita, protože funkce se po předběžné dohodě obětavě ujal Petr Keil.
S jeho odchodem ze školy převzal funkci Jindřich Smetana. Se svým následným nástupem
na funkci rektora mne požádal o převzetí funkce a já nemohl nevyhovět.
Chápal jsem jeho snahu mít klid na svém hřišti. Tuto svoji úlohu druhého vstupu
do řeky jsem mu dokázal plnit skoro po celé jeho období. Do odpovídající
formy se vygeneroval charakter průběhu prezentace prací i jejich hodnocení,
moderovaná diskuze dokázala zodpovědět dotazy a vyslovit připomínky,
hlídal se časový limit, vše bylo podchyceno
v harmonogramu exkluzivním
pro studenty i pedagogy. Tradicí se staly společné katedrové obědy se zástupci
odborné veřejnosti naší
i zahraniční. Když se tato pravidla začala jevit
jako obtížná, bylo mi jasné, že nastává pravá chvíle funkci opustit již podruhé.
Tentokrát
však civilněji. Trpělivě jsem vyčkal momentu převzetí funkce mým nástupcem,
profesorem Imre Vaškem. Z jeho převzetí katedry jsem měl opravdovou radost.
Za moji práci pro katedru v součtu patnácti let mi na rozšířeném kolegiu předal
nový rektor, profesor Vybíral, písemné poděkování, kterého si hluboce vážím.
Pokud plním další kontinuální úkoly pro školu, podvědomě stále vnímám katedru jako jejich dodavatele. Především je to složitý mechanismus dvoukolového přijímacího řízení. Vyvíjel se do dnešní podoby od roku 1990. Historický snímek, kdy registrace účastníků probíhala ještě centrálně.
Promoce s předáním diplomů probíhalo po dlouhá léta ve Dvořákově
síni Rudolfina. Symbolicky se oněch šest let přecházelo náměstí
– od přijetí až po slavnostní závěr.
Již řadu let se zlato Rudolfina vyměnilo za úžasné torzo původního kostela s mnohem bližším charakterem prostředí dnešní UMPRUM.
Pouhá torza fresek, připomínka zřícené klenby a dominující současné schodiště, oltářní obraz – to vše jsou atributy, které mají ke škole blízko svým pojetím a v řadě případů i autorstvím.
Náročnějšími akademickými obřady jsou udílení čestných doktorátů HONORIS CAUSA.
Jednou z takto oceněných osobností byla emeritní excelence
Damian Prelovšek, který po dlouhá léta plnil funkci velvyslance
Slovinské republiky v Praze. Politik, znalec Plečnikova díla,
autor jeho monografie, spoluautor výstavy na Pražském hradu,
sportovec. Především zviditelňování Plečnikova odkazu,
souvisejícího
i s pedagogickým působením Jože Plečnika na Umprum
bylo motivací tohoto ocenění.
Součástí tohoto udílení čestného titulu byla místo projevu přednáška o Plečnikově díle.
Konečně na raut.
S ohledem na předpokládaný počet hostů škola požádala o propůjčení adekvátního prostoru UMPRUM MUSEUM.
Pro tento obřad pan rektor inicioval profesionální techniku
– pro vybudování podia a velkoplošnou digitální prezentaci.
Přítomnost akademických funkcionářů a pedagogů byla tentokrát v gesci UMPRUM.
Kandidáti udělení titulu Honoris Causa a jejich laudátoři.
Kandidáti udělení titulu Honoris Causa a jejich laudátoři.
Nositelé titulu DOKTOR HONORIS CAUSA UMPRUM 2018. Kurt Gebauer - ateliér veškerého sochařství UMPRUM; Emil Přikryl - architektura AVU; Charlotta Kotíková - kurátorka, kunsthistorika; Helena Třeštíková - scénáristka a režisérka, časosběrné dokumenty, ministrně kultury jeden týden; Jana Zielinski - spoluzakladatelka DESIGN BLOK ; Rostislav Vaněk - grafik, vedoucí atelieru grafického designu UMPRUM
V akcích mimo školu jsem příslušnost ke své katedře vnímal stejně.
Celkem třikrát v jediné posloupnosti jsem zahajoval bienále mezinárodního
sochařského sympozia SETKÁNÍ – TREFFEN
v Náměšti nad Oslavou. Vždy tam
jméno UMPRUM a její katedry architektury z mé strany zaznělo.
Jednou jsem tam byl přivezen krásným veteránem a odtamtud odletěl
horkovzdušným balonem.
Při poslední příležitosti jsem se na inauguraci
setkal se svým studentem z ateliéru A4, který byl důležitou osobou
jedinečného kulturního programu Petra Píšy.
Psal se rok 2013
Na jednom z uvedených setkání v Náměšti nad Oslavou jsem se seznámil s architektem Radko Květem.
Tenkrát jsem tam zahajoval výstavu Jasana Zoubka, jehož plastika "Šik" je instalována v Klášterních
zahradách v Litomyšli.
Radko mne následně požádal o inauguraci výstavy projektů jeho studia, které se opět takto do Litomyšle
vrátily společně s pracemi architekta Zdeňka Sendlera a Václava Babky.
To byl počátek naší vzájemné spolupráce, která se též dotkla Katedry architektury a to již jednou zmíněným
zástupem odborné veřejnosti osoností Radka Květa v hodnotící komisi klauzurních prací.
Jedním z mých výstupů byl článek o Archoparku v Pavlově.